Mark Smith je bývalý voják, který při tréninku přišel o nohu. Nyní získal právo soutěžit v národních šampionátech kulturistiky.
Když se řekne kulturistika, u většiny neznalé veřejnosti to vyvolává určitý obraz. Svalnatí muži v uplém spodním prádle, komický svět pózování, proteinové koktejly a železa. A v Pudsey Civic Hall, kde se koná International Bodybuilding & Fitness Association (IBFA)’s Mr England championships, je tento stereotypní pohled v plné síle.
První vchází na stage Steve Johnson z Wakefieldu, bývalý Mr.Britain, a známé jméno na kulturistické scéně: hora svalů v uplých slipech, si užívá pozornosti a předvádí svou formu. Tím celý průvod svalovců pokračuje. Všechny ty praskající žíly a vlnící se svaly šlapou po tenkém ledě na hranici mezi smrtelnou vážností a animovanou parodií, s tím jak jsou juniorské kategorie následovány čtyřicátníky, padesátníky, přicházejícími na stage ve stejném prádle s falešným opálením.
Závodníci, rozhodčí a publikum, z něhož většina je kulturistikou posedlá a bere to velice vážně. Pak je tady další skupina mužů stepující na stagi s tím stejným opálením, se svaly dost velkými a oblečením dost malým na to, aby průměrného člověka uvedli do rozpaků. Ale u těchto čtyř mužů je to ještě něco jiného, co způsobuje o něco hlasitější aplaus. Toto je soutěž pro tělesně postižené na Mr. England, poprvé co se zde taková soutěž konala.
Stojící na levém okraji jeviště je Mark Smith. Třicetiletý bývalý Grenadier Guard, jehož svaly z řady vyčnívají stejně, jako jeho zářivě bílý úsměv, který nahodí, když své tělo nastavuje do pozice aby dal vyniknout svému bicepsu. Podíváte-li se od pasu níže, uvidíte jednu skvěle vyrýsovanou nohu a definovanou muskulaturu. Na druhé straně uvidíte třpytivou kovovou nohu umístěnou vedle kyčle, táhnoucí se z pod jeho zelených plavek.
Smith byl voják z povolání. který vstoupil do armády ve věku osmnácti let. Šestiměsíční základní trénink v Cattericku v North Yorkshire byl následován šestiměsíčním v Londýně, dokončující obřadní povinnosti. Jako devatenáctiletý se sídlem ve West Endu, Smith střežil královský palác a účastnil se Trooping the Colour (pozn.red.: oficiální oslava narozenin britských panovníků).
Jeho první cesta byla do Bosny v září 2004. Vánoce trávil daleko od domova. Moc mu to ale nevadilo. ,,Bylo to pro mě něco nového.“ , říká Smith. ,,Užíval jsem si to a tu nezávislost.“ O dva roky později byl v Bagdádu a Basře, na Falklandech a v Keni. V roce 2009 odjel do Afghánistánu sloužit na frontové linii. Po tom byl poslán do Kanady na výcvik před vysláním.
V roce 2011 byl členem bezpečnostního personálu pro živé požární cvičení s Yorkshire Regiment v Kanadě. Stál za dřevěnou stěnou budovy, kde vojáci cvičili vyklízení vesnice nepřátelských bojovníků, když v tom mu sedm kulek zasáhlo nohu a rameno. Smith byl ve špatný šas na špatném místě. Jedna kulka prošla přes tepnu.
Byl převezen do intenzivní péče v nemocnici v Calgary, kde podstoupil řadu operací a jeho pravá noha mu byla nad kolenem amputována. Když se jeho stav stabilizoval, byl letecky převezen zpět do Velké Británie, kde jeho váha klesla na 60 kg, jelikož podstoupil více než 20 operací v nemocnici královny Elizabeth v Birminghamu, sledován jeho manželkou – učitelkou Natalií, a jeho nejstarším synem Ellisem, který měl v té době teprve šest měsíců.
Během Smithova desetitýdenního pobytu v nemocnici ho nakopla realita. ,,Byl jsem příliš optimistický a naivní, když mi museli amputovat tu nohu. “
V té době měl v hlavě jen jeden cíl: zůstat v armádě a vrátit se tam kde byl. ,,K armádě jsem se přidal už na škole, takže to bylo v podstatě jediné co jsem znal.“ Teď si uvědomil, že se věci změnily. ,,Začal jsem chodit na rehabilitace a můj čas v armádě tak skončil. „
Smith strávil deset let v armádě a měl elán a soutěživého ducha, vlastnosti které přicházejí s kariérou strávenou uhýbání kulkám. Fyzická aktivita byla hlavní část jeho života, a najednou stál tváří v tvář životu, který se zdál být spíše sedavý.
Podle Iana Wallera, provozního ředitele společnosti Blesma, charity pro veterány bez končetin, byl Smith běžným příkladem. ,,Aby byli vojáci v armádě dobří, musí být soutěživí.“ , říká Waller. ,,Jsou to mladí muži a ženy zvyklí na běhání, plavání a jiné sporty. To je to, co v armádě děláte. Chtějí pokračovat ve svém životě. „
Wallerům tým viděl obrovský nárůst v počtu vojáků, kteří potřebují podporu, od počátku válek v Iraqu a Afghanistánu. ,,Měli jsme 340 nových zraněných veteránů, a celkem jich podporujeme 3 600.“, říká. S tím jak roste sílá zbraní, včetně improvizovaných výbušných zařízení, spolu s lékařskými pokroky, znamená že 97 z těchto 340 mají amputace dvou končetin. Dalších devatenáct podstoupilo amputaci tří končetin.
Většinu veteránů jezdí na kole, vesluje či plave. Ale i když Smith zkusil všechny tyto sporty, jediné u čeho zůstal, byla kulturistika.
,,Zkoušel jsem sporty pro hendikepované,“ říká, ,,ale nikdy nevyplňovaly tu prázdnotu. Kulturistika byla jediná.“
Smith má na to svou teorii – život v armádě mu dal rutinu a disciplínu. ,,Přicházím z oblasti kde je třeba disciplína, je to hodně rutiny a je to o tom jak jste fyzicky zdatní. Kulturistika je velmi podobný životní styl.“
To že začal sportovat mělo i další důvod. Rodinné fotografie pořízené během jeho rekonvalescence, kde byl vyzáblý a bledý. ,,Chtěl jsem se co nejvíce distancovat od toho jak jsem špatně jsem vypadal když jsem byl v nemocnici.“
A tak začal trénovat – hodiny každý den, krůček po krůčku. V průběhu roku, kdy trénoval ve dne v noci, získal postavu která mohla konkurovat kulturistům. Trénink je intenzivní, začíná v pět ráno po dobu šestnácti týdnů před soutěží. Jeho žena Natalie však byla důležitým zdrojem podpory. ,,Byla prostě ráda že jsem si našel něco co se nyní stalo mou vášní.“
Byly i momenty plné pochybností. O pocitech v backstagi na své první soutěži, v listopadu 2014, Smith říká: ,,Říkal jsem si -,,Opravdu tohle chci? Jsem připraven se postavit před všechny ty lidi?“ Nakonec to však zvládl a jakmile slezl z pódia, říkal si: ,,Kdy je příští soutěž?“ Od té doby závodil na devíti závodech. Pět jich vyhrál. Je to jediný veterán závodící v kategorii pro tělesně postižené na šampionátu Mr England.
A co je zatím hlavním kámenem úrazu jeho úspěchu? Přísná dieta. Nejde jen o počítání kalorií. Jídlo které tělo kulturisty před soutěží potřebuje je nesnesitelně nevýrazné. Samé maso a rýže. Kvůli tomu pak soutěžící touží po čemkoliv sladkém, chutném a slaném. Smith teď sní o čokoládě a arašídovém máslu. Ale jak tak tiše sedí v šatně s tuctem dalších kulturistů, ležícími na podlaze s nohama vzhůru opřenýma na židlích, ve snaze zbavit ze zbytku vody, láduje se z krabičky plné suchého kuřete a kuskusu.
Vedle něj sedí dvacetitříletý Josh Goodfellow, zaneprázdněn zapojováním ostatních do konverzace. Má mozkovou obrnu a nechodí dobře, z velké části kvůli roztrženému kyčelnímu flexoru. Nemohl cvičit a zhubl devět kilogramů během peti týdnů. Ale je šťastný že tu dnes může být. ,,Ještě před patnácti měsíci tohle nebyl sport. Neexistovalo to.“ , říká.
On a Smith to vzali do svých rukou a obvolali britské promotéry kulturistiky a požádali je, aby vyhranili prostor pro zdravotně postižené kulturisty. Někteří řekli ano, někteří řekli ne. Minulý rok už bylo dvacet akcí se zdravotně postiženými reprezentanty.
Martyn Yates Brown, britský president IBFA říká, že existují stěžejní problémy v přijímání zdravotně postižených sportovců. ,,Jak je porovnávat? Jak udělat kritéria fér? Pravidla musí být daná. “Extra kategorie si vyžadují více času. Ale stojí to za to. Yates Brown říká: ,,Chceme podpořit tyto lidi aby soutěžili. “
Člověk, který si to dnes poprvé vyzkouší, je Peter Copsey, svalnatý muž s hustým vousem, tmavým opálením a s vystouplými žíly. Právě se protahuje se Smithem a Goodfellowem v prázdné šatně. Bývalý powerlifter Copsey cvičí už desítky let. Je mu padesát jedna let a má čtyři děti. Ale toto je jeho první soutěž. V posilovně nikdy nikomu neřekl o jeho zdravotním postižení – rozštěpu páteře, dokud si na sociálních sítích nepřečetl o Smithovi a Goodfellowovi. Pak se v něm něco změnilo. ,,Vzalo mi to celé ty roky skrývání se, abych si nakonec uvědomil, že nemám co skrývat.” , říká. ,,A to protože jsem viděl Joshe a Marka.”
Začal se rozcvičovat, požádal svou ženu aby mu nanesla barvu, a vstoupil do soutěže. ,Tohle je pro mě skvělý čas si říci: „Podívej, tohle jsem já. Tak jsme tady.“ , říká Copsey po tom, co dokončil sérii kliků. ,, A to je hezké, že existují lidé, jako je tento, s kterým mohu mluvit svobodně o svém postižení. Není to stejné pro zdravé kulturisty. Nechápejte mě špatně – prochází přes stejné množství bolesti a přípravy. – Ale u nás je to ještě něco navíc.
Dva muži kteří ho inspirovali nyní popíjí z lahví alkohol (každý závodník obdrží taštičku s miniaturní lahvinkou irské whiskey, pomáhá dehydratovat tělo, což vyústí v definovanost muskulatury, ale také mužům dodá potřebnou odvahu, aby se v plavkách postavili na pódium před stovkami lidí).
Kardio je pro Smitha obtížné. Nemůže běhat kolem silnic poblíž domu, a tak každé všední ráno chodí na procházky než se děti vzbudí (druhý syn, Ethan, se mu narodil v roce 2012). Nemůže zkrátka provádět běžně kardio tak jak to bývá rutinou u běžného závodníka. Při takovém cvičení by se totiž hodně spotil, což způsobuje zhoršení výstupu rány u tříšel. Jedno léto příliš cvičil, a skončil s dírou v těle přes kterou jste mohli vidět šlachy.
Muž vystrkuje svou hlavu do dveří šatny kde Smith, Goodfellow a Copsey pumpující svaly pouhých pár chvil před jejich vstupem na pódium. Seřazení spolu s čtvrtým závodníkem, Matthew Leakem, členové kategorie tělesně postižených vcházejí na stage. Představí se v povinných pozicích vyvolávaných monotóním hlasem. Zatímco se namáhají a viditělně potí, muž je otáčí zády k publiku. Tetování přes Smithova záda je závěrečné dvojverší Williama Ernesta Henleyho z básně Invictus – „I am the master of my fate, I am the captain of my soul.” („Já jsem pánem svého osudu, jsem kapitánem své duše.“)
Kulturistika zahrnuje měsíce diety, týdny příprav, hodiny sezení před závodem, a několik minut pózování. Porotci rozhodli, a jejich rozhodnutí je překvapivé. Dnešní vítěz není Josh Goodfellow, ani Mark Smith. Peter Copsey je čerstvým Mr Disability England, a to na své první soutěži. V zákulisí jsou ostatní soutěžící galantní, Copseyovi potřásají rukou, a zatímco si balí věci, chválí ho za defininovanou muskulaturu kterou po mnoho let zdokonaloval.
Závodníci po soutěži, zleva vítěz Peter Copsey, Matthew Leake, Mark Smith a Josh Goodfellow
Smith se přesouvá do publika a další půl hodinu tráví rozhovorem s bývalým členem Royal Engineers, který je po amputaci obou nohou, a s kterým se seznámil v Headley Court – nemocnici pro rehabilitaci zraněných veteránů. Zahrává si s myšlenkou, že by příští rok zkusil soutěžit.
Smith se už těší na svoje dvě děti, aby je nechal hrát si s těžkou trofejí kterou obdržel za druhé místo a vyprávěl jim o soutěži. Jak ale přichází ke svému autu, připraven na dlouhou cestu do Milton Keynes, zastaví se, aby shrnul svůj den.
,,To že jsem inspiroval Petera aby neskrýval své zdravotní postižení, aby hrdě řekl – Jsem hendikepovaný kulturista, to je úspěch sám o sobě.Samozřejmě jsem zklamaný, ale vidět Petera dnes tady, to je stejně velký úspěch. Doufejme, že takových lidí bude více.“
Smith má dva cíle. První, udělat z kulturistiky pro hendikepované profesionální soutěž. To přechází v jeho druhý cíl, a to udělat z kulturistiky svou novou kariéru. „Myslím, že za pět let budeme mít profesionální soutěže, a to už se pak díváte na příjmy.“
Bude to dlouhá cesta, která vyžaduje fyzickou námahu a disciplínu. Ale ve srovnání s cestou, kterou Mark Smith ušel od roku 2011, se nic nezdá nemožné.